Dvacátá kapitola

A zmlkla.
"Co jste chtěla říct?"
"Chci říct,, že dneska aby jeden byl opatrný. Nikdy nemůže vědět, jestli náhodou..."
Nordin usilovně přemýšlel; co s kloboukem. Na hlavu mu hustě padal sníh a vločky mu na pleši tály. Stát tu takhle s legitimací v jedné ruce a s kloboukem ve druhé dlouho nemůže. Co když si bude muset něco poznamenat? Nejjednodušší by bylo posadit si klobouk na hlavu, jenže to by mohlo působit nezdvořile. Položit jej před vchodem do domu na zem, to by zase vypadalo hloupě. Měl by se jí zeptat, jestli smí dál. Jenže to by ji donutil, aby se rozhodla. Musela by říct ano nebo ne,. a pokud se v ní nemýlí, trvalo by jí to dost dlouho.
Nordin byl z končin, kde bylo zvykem pozvat cizince dál, do kuchyně, nabídnout mu šálek horké kávy a nechat ho ohřát u kamen.
Krásný a moudrý zvyk, řekl si v duchu. Ale do velkoměst by se asi nehodil. Vzal rozum do hrsti a řekl:
"Volala jste nám kvůli nějakému člověku a nějaké garáži."
"Hrozně se omlouvám, že jsem rušila..."
"Ale naopak, jsme rádi..."